Album The Score slaví 30 let: Fugees a jejich největší triumf, který stále hraje

Když 13. února 1996 vyšel The Score, nikdo netušil, že tři mladíci z Booga Basementu právě posílají do světa album, které bude ještě o třicet let později rezonovat jako basová linka z „Ready or Not“. Fugees tehdy nevydali jen druhou desku. Vydali manifest. Zvukovou kroniku devadesátek. A taky důkaz, že hip-hop může být chytrý, hravý, politický, melodický i nekompromisní zároveň.

Všechno začalo v podzemí – doslova. Wyclefův strýc půjčil sklep, Chris Schwartz dal šanci a Fugees dostali svobodu. A z té svobody vznikl projekt, který zněl jako nic předtím. Lauryn Hill s hlasem, který dokázal obejmout i rozsekat. Wyclef Jean s kytarou, která se nebála reggae ani folku. Pras s flow, která držela celek pohromadě. A nad tím vším beaty, co se valily jako teplý letní vzduch z otevřených oken auta.

The Score byl album, které se nebálo samplovat Teena Marie, Delfonics ani Enyu (a ještě k tomu málem dostat žalobu). Album, které se nebálo být „audio filmem“, jak říkala Lauryn. Album, které se nebálo být jiné a právě proto se stalo klasikou.

Komerčně to byla jízda. První místo v USA, osm týdnů na vrcholu R&B/Hip-Hop žebříčku, třetí nejprodávanější album roku 1996. „Killing Me Softly“ ovládlo svět, „Fu-Gee-La“ se stalo hymnou a „Ready or Not“ dodnes zní jako soundtrack k útěku před vlastní minulostí. A když se k tomu přidaly Grammy, kritické ovace a později i místa v žebříčcích nejlepších alb všech dob, bylo jasné, že Fugees trefili něco, co se nepovede každému – nadčasovost.

A přitom to celé vzniklo „v klidu, skoro nevědomky“, jak říkal Wyclef. Tři kids z města, co si jen chtěli udělat desku. Jenže ta deska prodala přes 22 milionů kopií, stala se diamantem ve Francii a dodnes je nejprodávanějším albem hip-hopové skupiny vůbec. To už není jen score. To je vítězství.